L'Homme

1. května 2016 v 20:50 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Zmatený čas.
Vybavilo se mi, jak moje kdysi pseudokamarádka, s nadšení vyprávěla jak jednou vydá knižně svoje deníky. Jo, ona byla fakt myslitel a hodně by světu předala. Snad je ten cynismus znát. Z té náhodné vzpomínky mi začalo cukat oko.

Tohle počasí miluju. Záchvěv jarní beznaděje.
Hrozně trapně jsem si ještě včera myslela, že měním dějiny. Svoje. A dneska mě za rukáv zatahalo moje, poslední roky dominantní, já a řikám si "no jo, ale vždyt tohle je vlastně ten můj život" . Furt doufám, že přeci jen zase naskočím do tý neonový mašinky a zamávám šedým kapesníkem.

Docela jsem se pobavila nad poznámkou P. - "No ty máš strašnou výhodu! Můžeš bejt neviditelná" . Jenže když jste neviditelní téměř celých těch *kašel* let, už to prdel přestává bejt a myšlenka, že jste pouhou iluzí, nabírá nový rozměr!

Jak by se společnost dívala na člověka, co chodí pouze v šedé? Jediná věc by nebyla černá, natož pestrobarevná.
Možná by ten člověk nebyl vidět a splynul by s šedí okolí. Byl by neviditelný. Takže, co by se stalo, kdybych to udělala já? Stala bych se neviditelnou neviditelnou? Takže bych mohla lidi kopat do kolen a dětem dávat pohlavky? Ne, já bych se jich vlastně ani nedotkla. Brr. Třeba bych ani nemohla, protože bych se v tý neviditelnosti rozplynula a zhmotnit bych se mohla pouze s černým svrškem. Ale vidět bych stejně nebyla... Takže můžu teoreticky lidem lámat kosti už teď?

Sednu si k oknu, protože je tam ta čerstvá vůně ničeho. To mám rád.
Začala jsem tenhle článek kvůli písničce, kterou sem nedám. Ale máme tady jiný srandičky, tak pojďme si v tý hrůze s pučícími listy, zaposlouchat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.