Březen 2016

Tak pa. Tak čau. Tobě taky. Pa

28. března 2016 v 20:36 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Když vám napíše člověk po kterym se vám neskutečně stýská, že jemu se stýská po vás, je to zvláštní pocit. Protože tomu nevěřím a protože se mi bude stýskat do konce života, vzhledem k tomu, že se už nikdy neuvidíme.
Ale tak se naučme být lhostejní, přátelé! Nač stesk, když se na celý emoce mezi lidma můžeme vykašlat.
Avšak jsem debil, když jsem tu krásnou masku přenesení se, narušila a přiznala stesk, který mám jistě větší? Ta věta dává smysl, že jo? Vždyť vlastně o nic nejde. Jen nemám ráda lidi a když k sobě někoho pustím blíž, samozřejmě je to nevhodný kandidát :D Tak, to byl zase výkřik do tmy jen abych si sem mohla dát Deathbeds.
se na podzim ostříham. At už padá listí a zima je na spadnutí! Jaro táhni! I když ten dnešní déšt byl líbezný.

Edit:
Ať už nepíše, prosim!! A ještě tak hezky! Pak je mi to líto a já jsem střízlivá, takže veškerý věty i střízlivý budou. Do prdele.
Nevim už radši nic. Jdu spát nebo co. S neklidem. Nebo co?!

Přešla mě prdel

22. března 2016 v 8:01 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Bojujete taky někdy s děsem z toho, že "uvolníte emoce" na veřejnym místě? Né ve smyslu, že se rozbrečíte z pitomý vzpomínky, ale že si představíte "co kdyby...." nebo prostě máte neskutečný nutkání někomu v tramvaji cosi šíleného říct, udělat...? Někdy mám pocit, že už stojím fakt na hraně. A možná by to byl tak osvobozující pocit, někomu jen tak pro srandu a uvolnění dát facku, že by mi to změnilo život. Nebo říct náhodnýmu cizinci, že ho miluju/nesnášim. Nebo udělat jen stojku, kterou neumim.
A taky mě děsí, to prolínání snu a skutečnosti. Co když budu v realitě odpovídat v rámci snu?
Ach jo, ach jo.

Šla jsem včera spát s tím, že se za chvilku probudím a bude další den práce, tím pádem si odškrtnu další hroznej den a budu se moct těšit(;děsit) na ten další, další a další a další...a pak bude už konec života, nebo možná světa.
Ach jo, ach jo.
Proč je kolouškům ubližováno?

Totálně shitty performance. Ale jak hrozně hrozný to je, tak se mi to o to víc líbí. To ta vnitřní dekadence a to, že jsem zase nespala.


Do prdele, vážně v každým článku zmiňuju práci a jak mě to ubíjí? jsem tragická.

Blažený úsměv

15. března 2016 v 17:51 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Debilní den v práci byl projasněn.
Bože!!ÁÁÁÁÁÁÁ! Přijedou Placebo. Mám pro co žít. Do listopadu. No jo! to už bude nádhernej listopad! Tak to miluju! Teď jen přežít jaro a posraný léto.



Chodí mi do práce úplně debilní týpek. Je mu čtyřicet. Má ego asi tak metr nad svou nízko posazenou hlavou. Řekl mi, jestli si nebudeme tykat. Prosim?? 1. jako proč? 2. by toto měla navrhovat žena 3. proč doprdele?!!!
Výborně se mi na něm ale procvičuje můj cynismus pro cizince. Těším se na jeho další návštěvu.


PLACEBO!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!

Your tales are satanic vibes

11. března 2016 v 22:47 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Myslím, že větší pseudopobavení po práci a před blížící se prací, jsem si nemohla přát. Teď můžu jít spát a až budu chtít zítra vysublimovat, vzpomenu si přesně na tuto píseň.
Zjistila jsem, že mi občas z práce zůstává úsměv na tváři. Bohužel je to jen svalová strnulost.



Samozřejmě

8. března 2016 v 21:51 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Protože dnešek je stejná katastrofa jako včerejšek a taky dny před včerejškem. A taky protože aurorix a musim do práce.
Chce se mi spát.
A policajti jsou naprosto nemuzikální.

Speak to me tam dam tam

5. března 2016 v 21:30 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Já, největší hejtr všeho co zní americky, ujíždím několikátý den na písničce od skupiny, která zní absolutně americky a ještě má Ameriku v názvu. Ale ten zpěvák mi imponuje.
Pamatuju si, jak jsem viděla tenhle klip tak osm let zpět na Vivě a procházející matka prohlásila, že je hezkej (ten zpěvák). V tu chvíli jsem zapřela jeho modré oči a tmavé vlasy, poskvrnila ho. No a teď si po těch letech říkám, že je vážně pohlednej a připomíná mi Cilliana Murphyho. Vlastně ani nevím, jak se stalo, že jsem koukala na Vivu, když jsem si držela něco jako nekonvenční tvář hýřícího rockera. Děti jsou vážně debilní. Ale díkybohu, že jsem se koukala a teď mám co poslouchat.
Už ale nevim kam to zoufalství povede, můj nihilismus roste.
A sere mě, že zajíci nejsou na mobilu vidět a celej zjev týhle stránky je tak nějak povadlej. Nevadí. Amerika ty vole.


Útulný rozklad

2. března 2016 v 13:56 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Naprostá nádhera. Dva dny absolutní izolace od světa, mě čeká. S labužnickým úsměvem přijímám ten dar!
A budu na to vzpomínat s láskou, až budu v práci nepřetržitě dva týdny.
Nemůže mi být znovu a navždy třeba šestnáct? Že bych si dál jen tak žila v naivitě, že život jednou bude fajn, lehkomyslně projížděla Evropu se zastávkami na koncerty a věřila, že mě nikdy dospělost nedostihne? Vlastně mě nedostihla dodnes, jen ta zodpovědnost, který jsem se zatim nějak nechytla. Do prdele, brzo mam narozeniny. A nejsou šestnáctý. Koupim si kytku a nebo krém na vrásky.

Z úcty ke ztracenému dětství. Protože když mi bylo šestnáct, určitě sem si touto dobou užívala Blitzkrieg.