Pozlátka

12. ledna 2016 v 23:01 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Moje (skoro) životní láska Bowie je mrtvej a zvracim v situacích, kdy už prostě nesnesu lidi kolem sebe. Novinka.
Týden utekl a tak zase sedím na chladné zemi, je mi nepohodlno a usmívam se. Mrtvolně. Protože už jsem vyčerpala veškerý zásoby neštastnosti a tak je křečovitý úsměv asi nový level. Tak se směju pořád.
A tak jsem si po dlouhé době vyšla mezi lidi, z donucení. Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to vlastně nejlepší jednou nehulit sama. Byla nejlepší kámoška pro úplně neznámý lidi (který mě paradoxně znali). A pak mi došlo jak šíleně velkou touhu po domově mam. Prostě si sednout se smrtelnou tváří zase na zem a číst si, nedělat nic a jen občas prohodit větu do telefonu o tom, jak vážně už se sebou něco dělam, čímž bych si ty stejný věty odbyla na dalších 24 hodin. Nestalo se.Tak jsem se šla vyzvracet. S královským úsměvem jsem se vrátila, místo pozdravu ladně posbírala věci a zmizela v éteru.
A pak umřel můj vesmír.
Teď se každej tváří jak poslouchal Davida od porodu a prostěnejlepšítýpek. Mají hovno potuchy o jeho hmatatelný genialitě. Ještěže je nesmrtelnej a tančí si mezi hvězdama.
Čau.
A nedam sem jeho klip jak by se očekávalo, ale hezky si sem šoupnu něco co je s nim propojený, alespon pro mě.
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.