Leden 2016

Morální kvíz

23. ledna 2016 v 16:52 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Jdete ranní Prahou, sníh křupe pod nohama, cítíte se v bezpečí toho bílého zahalení.
Jste jak ve snu.
Najednou vás z toho probere cizí hlas- "Na těch kočičích hlavách to fakt klouže". Poděkujete, přeplazíte se přes nebezpečnou zonu a vrátíte se zpět do zasněna.
A najednou se za váma ozve tupá rána. Víte, že ten bodrý jedinec, co vás varoval, se na jmenovaném úseku sám rozsekal. A teď

a) otočíte se a zeptáte se, jestli je člověk v pořádku. I když je vám jeho osud jedno.
b) nechcete onu osobu úvést do rozpaků. Děláte, že jste to neslyšeli.
c) otočíte se a začnete se smát, i když vám to vtipný nepřijde. Prostě chcete jen cítit to ponížení.
d) otočíte se a začnete se smát, abyste odlehčili situaci.
e) vysublimujete

Where is my mind?

22. ledna 2016 v 20:29 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Prošla jsem tím lehce, s úměvem, bez vědomí ostatních a s vlastním soundtrackem.
Vážně chci ale na okolní dění, CELÝ TY DESETILETÍ, zírat jen jako na film? jako soubor několika scén, střídajících se, vyvolávající emoce které hnedka omrzí a zmizí. Baví mě zírat na tenhle soiciální film plný hloupostí a pochyb jestli vůbec jsem někdy přítomna? - jakože vnímám ten film. A když teda nevnímám realitu a ani ten "film", tak teda where is my mind (nevěděls jsem co chci vlastně napsat za větu, když v tom se mi spustila píseň where is my mind. Osud.)
Ale vážně, tak kde je ta moje mysl, když není nikde k vidění? Nějak se ztrácím sama přes svým vědomím, kam? A kdo teda za mě dělá veškerý ty hloupý činnosti, které patří k mému bytí?
Přemýšlela jsem, když teda nejsem věčne sama sebou a nevím kde jsem, proč si prostě nevymyslím bytost která by to dlala všechno za mě a byla třeba úplně jiná než já. Jen by prakticky využila mou tělesnou schránku. Já vím, zní to ted jak velká snůška sraček od pochybně příčetný osoby. Tak já nevim no, se jdu asi projít.

I was alone, staring over the ledge

17. ledna 2016 v 22:06 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Udělala jsem krok vpřed, noha mi zapadla do záplavy shnilého listí a centimetru sněhu. Měla jsem neskutečnou chuť se tomu poddat a padnout k zemi jako skosená smrtí, nebo něčím podobným.

A tak o 24 hodin později ležím na zemi, ale doma, a jsem překvapivě v bdělém stavu a nežiji život někoho jiného.

Pozlátka

12. ledna 2016 v 23:01 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Moje (skoro) životní láska Bowie je mrtvej a zvracim v situacích, kdy už prostě nesnesu lidi kolem sebe. Novinka.
Týden utekl a tak zase sedím na chladné zemi, je mi nepohodlno a usmívam se. Mrtvolně. Protože už jsem vyčerpala veškerý zásoby neštastnosti a tak je křečovitý úsměv asi nový level. Tak se směju pořád.
A tak jsem si po dlouhé době vyšla mezi lidi, z donucení. Přesvědčovala jsem sama sebe, že je to vlastně nejlepší jednou nehulit sama. Byla nejlepší kámoška pro úplně neznámý lidi (který mě paradoxně znali). A pak mi došlo jak šíleně velkou touhu po domově mam. Prostě si sednout se smrtelnou tváří zase na zem a číst si, nedělat nic a jen občas prohodit větu do telefonu o tom, jak vážně už se sebou něco dělam, čímž bych si ty stejný věty odbyla na dalších 24 hodin. Nestalo se.Tak jsem se šla vyzvracet. S královským úsměvem jsem se vrátila, místo pozdravu ladně posbírala věci a zmizela v éteru.
A pak umřel můj vesmír.
Teď se každej tváří jak poslouchal Davida od porodu a prostěnejlepšítýpek. Mají hovno potuchy o jeho hmatatelný genialitě. Ještěže je nesmrtelnej a tančí si mezi hvězdama.
Čau.
A nedam sem jeho klip jak by se očekávalo, ale hezky si sem šoupnu něco co je s nim propojený, alespon pro mě.

Objection!

2. ledna 2016 v 19:51 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Přijdu si jak ztracený básník, bloudící, toužící být objeven až po smrti.
Počkat na smrt a dostat se konečně ke svému.
Jak nesmírně uboze to opět zní.
Nevím co se stalo, ale během několika hodin před přelomem roku (klišé), mi zase mozek nějak zvláštně prozřel a odehnal jakousi mlhu. Takový shození jedné z opon. Stáhnutí tužeb.
Přeju si... a zároveň vím, že není co si přát. Jsem napsaná jinak. Nemohu požadovat normální věci. Jsem iluzí bez iluzí. Poklad v kruzích dimenzí. Pozemské věci zakázány. Mluvím jak nějaká esoterička, je mi špatně.
Jak se ztotožňuje? Je návod?
Jako lasička se prosmýkám uličkami časů, snažím se zneviditelnit a přečkat bez povšimnutí.
Kdy se stalo, že jsem si myslela, že chci mít normální život? Vždyť vím, že to nechci. Nebudu to chtít.
Hope you will find your peace-immortal, eternal and real. I'm depressed, i donť care.

Vůbec nic je mnohem víc, než málo. Je to téměř všechno.


I donť give a fuck.