Říjen 2015

Dorian

31. října 2015 v 19:27 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Divný mračna nade mnou. Prapodivné pocity a samota jež mě těší a zároveň tak děsí. Miluju jak jsem absolutně osamělá a zároveň bych tak potřebovala mít někoho absolutně "mýho" a utýct s myšlenkama k němu. V mužském rodě. Házím si deset palců dolu a jdu čekat na svojí budoucnost, která nepřijde.
Dorian. Mám v životě spoustu bytostí s tímto jménem a všechny mě ovlivnily. Ke všem chovám lásku.

Nick Cave & The Bad Seeds - Higgs Boson Blues

29. října 2015 v 16:24 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Nálada se kterou Vám přijdou všechny aktivity zbytečné a tak u ničeho nevydržíte. Nálada, kdy nevíte kam jí aplikovat. Chcete se jen zjevit na nějakym strašně šedym místě, pustině. Zima a mírný chladný vánek, kapuca na hlavě aby uši nemrzly. A k tomu to nic.
Moje články nemají hodnotu, ale jsou tu slova, která nevnímám když je píšu. Je velice pěkné si je následně přečíst.

Je den Nicka.

Spřízněnec

29. října 2015 v 12:57 | Ziluze |  Hlava v hlavě
" Již dříve chodil často touto krátkou uličkou, tvořící koleno a vedoucí z náměstí do Sadové ulice. Dokonce v poslední době ho lákalo něco k toulkám po těchto místech, když mu bylo špatně...aby mu bylo ještě odporněji..." (Zločin a trest, Dostojevski)

Často si říkám, jak je Raskolnikov můj hrdina a máme podobné myšlenkové pochody.


Trumpeta u ucha

29. října 2015 v 0:30 | Ziluze |  Hlava v hlavě
A tak si tak pluju už několik hodin ve svý hlavě a nevím. Vlastně na nic nemyslím, všechno mám vyřešené. Řítím se dozajista hlouběji, než do prdele. Může se zdát, že už měsíce (roky?) stagnuju, ale ne. Místo nějakýho zvolání "Dost bylo toho nicnedělání s životem, pojď tomu nakopat zadek!" , krčím rameny a je mi to jedno. Nebo ne, já si vlastně neustále stěžuju, ale to je celé. Jsem širokodaleko známá jako depresivní neštastnice (a to není jen slovní obrat), co je přesto tak usměvavá a hodná až je blbá. No super status. Asi. A nebo naopak se mě lidi bojí a myslí si, že jsem zlá. A jaká teda jsem? Jsou dny kdy jsem pyšná na to jak moc jsem zlá (tímto syndromem trpím odmala) a pak přijdou důkazy, že vlastně tak zlá asi nejsema a jsem dokonce hodnější než ty. Tak já už nevim. Třeba jsem jen iluze a každej si mě může poupravit, takže nevim nad čim hloubam! Já jsem přece všechno co vy si přejete! Vaše iluze, loutka, nic.
Dobrou noc

je mi absolutně odporně. asi uhniju zaživa.

Backyard Babies- Abandon

23. října 2015 v 19:01 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Do horoucích pekel! Jak jsem mohla zapomenout na tuhle písničku, kterou jsem v době své puberty milovala natolik, že jsem se na koncertě Backyard babies rozbrečela.


Letmíflajdebile

17. října 2015 v 21:34 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Stala jsem se přirozeně divnou. Divné.
Někteří lidé jsou méněcennější než ostatní. Někdy jste to vy a i když mezi méněcenností kralujete, stále si můžete dovolit zvednout obočí a tvářit se, že ty (ne)méněcennější nepotřebujete, protože pro Vás méněcennější jsou. Jednoduché. Odstraňujete lidi z pomyslného seznamu, až zbyde jen směšných pár řádků. Naivně si myslíte, že víc snad seškrtat nejde a najednou vás to praští do očí. Ne! Dokonce do toho toho měkkého čela!
Takže teď jak seškrtnout poslední na nervy jdoucí položku? ...nebo se vzdát života a ono se to vyřeší vlastně za vás. Krásně zbabělé. Škoda, že Vy jste tak zbabělí, že to nenecháte jít tou zbabělou cestou.
A rozumné kecy, že každý má svou cenu nechci slyšet. Protože ne. Zhyňte za mě.


Ostře na jazyku.

5. října 2015 v 20:03 | Ziluze |  Krabička od sirek
Malý prapodivný únik kamsi------>>>>





"Začala sezona ananasů!" zaječel na mě z patra.
Mělo by mi to připadat úsměvné, nepřišlo. Tupě jsem dále zíral do stropu a počítal šmouhy času zde zaznamenané. Byl jsem apatický, pln emocí a opia. Bylo mi vlastně moc hezky, perfektně dalo by se říct.
Stačilo se podívat na mapu s výskytem makových polí.
Malátně jsem se posadil.
"Ananasů?" zamumlal jsem a protřel si spánky. Tepalo v nich.
"Ananasů" i odpověď přišla z mého nitra.

Nebude trvat dlouho a ucítím jejich chuť na jazyku. Stačí se jen soustředit. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, šest,....jedenáct, ananas.
Cítím to. Ostrá, přesto sladká chuť mě štípe do jazyka. Hlavou se propadám zpět do útrob pohozených přikrývek na zemi a ústa se mi plní toužebnými slinami po reálné chuti ananasu. V lednici mám mango, možná...možná...ne, neukojilo by tu potřebu.
Čekám na pomoc. Poslouchám kroky pobíhajícího spolubydlícího v patře. Snad mou mrtvolu odklidí dřív, než se začnu rozkládat.

HIM - Strange World

4. října 2015 v 14:47 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Přišla mi včera zpráva o tom, že působim posledná tejdny šíleně nešťastně. Smetla jsem to ze stolu a cynicky krčím rameny.
Je ale podzim a to je přece nádhera nádherná. Jenom ty zasraný vysoký teploty ať táhnou do pekel. Snažím se je jako každý rok zahnat pomocí Vala. Ale jestli se mi to vede tentokrát? Sama nevím. Venku je slunce.

Hranice

2. října 2015 v 14:32 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Koukám na jeden ze svých zápisků v deníku, který červeným písmem s podtržením, hlása "stejně nikoho nezajímá jak se máš, jak ti je". Zvýrazněn je proto, abych nezapomněla, abych to už sakra konečně měla na paměti a zbytečně se někomu neotevírala.
Vlastně, přiznejme si to všichni. Ač se tváříme, že nám na někom záleží, vždycky vidíme hlavně sebe. A je jedno, že sami sebe vlastně nenávidíme nejvíc na světě. Stále máme v sobě tu potřebu říct "já se mám nejhůř" "já se mám nejlíp" "já jsem to dokázal, protože jsem silnější osobnost než ty" a tak dále. Ale hovno. Známe se navzájem vlastně tak moc dobře? Já můžu s jistotou říct, že mě nezná nikdo. Nevím jak je to možné, ale jakmile jsem s někým, přepnu se do módu kdy chci druhou osobu hrozně moc potěšit i za cenu, že já budu ten blbec.
Takže ve výsledku jsem i před tím nejbližším člověkem ten největší debil a nula. Jen abych potěšila. A svoje já nechala zahalila do pravdy někoho jiného. Hrůza.
Celý život toužím nemít nikoho k sobě až moc přehnaně blízko. Každý má majetnický sklony a bojuje o prvenství. Ale zároveň ráda někomu patřím. Proboha, ukončeme tento nesmysl.

Unesme se tedy někam mimo realitu, všechny nesnášejme a vytvořme velikou bariéru.
(to byl zase úplně ímou výkřik)