Tradadá

14. února 2015 v 16:50 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Jen málo lidí ve mně dokáže vyvolat opravdový zájem. Ráda nad lidma přemýšlím, ale většinou na nich nemám ani co probádat. Jsou tak průhlední. Jednou za čas se přede mnou objeví člověk do kterého nevidím a nebo naopak vidím, ale takovým způsobem že s ním souzním. Ráda si poslechnu jeho názor a ten názor mě dokonce zvládne zaujmout tak, že si ho pamatuju a v prázdných okamžicích nad ním dumám.

Můj život je smyčka. Vlastně, když se s někým bavím, musí si myslet jak žiju nudně, možná podprůměrně. Ale nechávám je nahlídnout jen na vnější vrstvu toho všeho. Ano, jsem melancholický neštastný introvert. Ale ve své podstatě žiju bohatě, v šílenství. Různé výkyvy, padání na kolena, výskok tak vysoko a strmý pád. Nahlídla jsem do takových koutů své mysle, že by se ostatním protáčeli panenky. Našla jsem se. Našla jsem návod k sobě, ale neumím ho zatím použít. Potřebuji impulz.

Znáte takové ty zvláštní okamžiky v životě, kdy si prostě říkáte že jednou něco přijde ( i když tomu třeba ani doopravdy nevěříte)?
Měla jsem kamarádku. Znaly jsme se v době, kdy jsem experimentovala s možnou změnou své duše (k horšímu bych to ted hodnotila), odcizila jsem se sama sobě, myslela že jsem našla štěstí ale byla to TA vstupenka do pekla. Osud nás zase rozdělil. Jsou tomu tři promrhaná léta.
Koketovala jsem s tím, že bych jí někdy napsala a říkala jsem si- ještě né. Čekala až dozraje čas, až najdu jistotu v sobě která nedorazila. Poslední čtvrt rok se objevovala v mých snech. Za poslední dva dny dvakrát. Divné.
Dnes mi sama od sebe napsala. Setkáme se.
Už jsem připravena jí ukázat svou "pravou tvář", ač zároven zničenou špatným časem. Jsem připravena k omluvě, kterou dlužím. Možná ona jí ani nechce, ale já jí potřebuju vyslovit.

Možná je to jedna z těch cest, které mají měnit věci v lepší?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.