DDM

Úterý v 22:29 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Dvanáct let.
Všechno se to nějak rychle zběhlo (šil jsem věciiiii hodně rychlooou jehlooou oooo).
Velký náznaky z toho období.
Přikyvuju teda na ty dobrý časy a otevření bran. Protože už toho mozkovýho vyžití bylo dostatek a neni co víc házet do vzduchu. A tak jo, a tak já budu veselá.



radost
 

Mam hlad. Dam si čaj

26. července 2017 v 20:46 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Nenaseru si zítřkem do bot?


Tak co bude

25. července 2017 v 19:20 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Tak mi přišla zpráva. Po dvou letech. A já chci vědět, co teda bude. Protože.


It's been a while since i've seen your face
I wonder how you look today, old friend
Remember when you knew my name
Before the world got in our way?
I won't forget

But I wanna be connected
The way we were before
You said we'd stay the same
That we wouldn't change at all
Our hearts were unprotected
We were never scared to fall
You said you won't forget me
Guess time has changed in all

When life was easy
And we smoked weed in the backseat of your car
And watched the stars
When love came easy
I gave you all a boy could give
Life was wild and dangerous
But I know

We can't go-o-o-o
Go-o-o
We can't go back now
Go-o-o-o
Go-o-o
We can't go back now

We had nothing figured out
No regrets, no doubts, we had it all
I miss the times we didn't care
I miss it when you were here
What did we do?

I wanna be connected
The way we were before
You said we'd stay the same
That we wouldn't change at all
Our hearts were unprotected
We were never scared to fall
You said you won't forget me
Guess time has changed in all

When life was easy
And we smoked weed in the backseat of your car
And watched the stars
When love came easy
I gave you all a boy could give
Life was wild and dangerous
But I know

We can't go-o-o-o
O-o-o-o
We can't go back now
Go-o-o-o
Go-o-o
We can't go back now

When life was easy
And we smoked weed in the backseat of your car
And watched the stars
When love came easy
I gave you all a boy could give
Life was wild and dangerous
But I know we can't-

Oooh
Oooh
 


Domov

11. července 2017 v 21:22 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Dej mi podzim. Dej mi hvězdy. Dej mi pocity.
Něco mi dej, jo? Cokoli.
Nerada to řikam, ale moje nadšení že jsem konečně buran nějak opadá. Asi už jsem si dostatečně od města odpočala a nedokážu si představit že v něm poprvé neprožiju podzim. Vůně Prahy v období hnití a počínajícího chladu je nejhezčí věc k čuchání. I ty výpary aut nějak voní. Hm.


Stoked

28. června 2017 v 23:01 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Měla jsem čas odhodit masku a poblít svoje vlastní dno. A taky si uvědomit, že už sedm měsíců nežiju v dusivý chodbě. Vlastně abych pravdu řekla, nevím jak jsem celé ty roky mohla přežít, díkybohu že si vlastně nic nepamatuju. Ale kdybych byla postavena znova do stejné situace, prosím, zařiďte at nevnímám. Protože ted, když vím jaký to je mít kyslík v těle, bylo by to fakt ohavný si všímat že ho zase nemám.
Všichni kolem mě teď plodí. A já, antidětský člověk, se sem tam rozplývám nad dítětem. Teda nesmí to bejt mimino, ale aspon věk tři plus. Rozplývat se je silný slovo, ale prostě asi moje děloha reaguje na ty rozhormoněný dělohy okolo. Takže jo, přijde mi například totálně rozkošný, že má Anis svoje fakany v písničce. A ano, měla jsem pro něj vždycky slabost, tak pšš. Zvrácenou. Zase za to může panenka.
Mělo by pršet a moje psyché celé touží po jeho období. Tak přeskočme léto?
Namasíruju si sama záda a zaplatím si za to?


tak co ten déšť?


Hej, Norku!

4. června 2017 v 19:29 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Byla mi předpovězena budoucnost na kterou se celý život tvářím, že jí přesně takovou nechci. Ale pocítila jsem neznámý pocit chtěna a radosti...? Teda aspon to luštím z toho nezadržitelnýho záchvatu smíchu co mě přepadl. Trošku nervozní. tak co teda? Je to celý snad jen moje snaha ochránit sama sebe a své (ne)sny? Jak mám teda něco rozhodnout, když si očividně lžu i ve věcech o kterých jsem myslela že nelžu.
Je mi po těch řeckých taštičkích se sýrem feta špatně. Dala bych si borůvky a napatlala si je na obličej.

Já i ona jsme vážně divný. Obě signalizujeme a pak se otočíme zády a nic. Třeba se tomu jednou zasměje, vedle sebe.

si sem dám tohle, jo.

Borůvčí

29. května 2017 v 22:33 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Zase zjišťuju jak mi vlastně je. Asi krásně, protože proč by nebylo.

Zamilovaní to mají fakt těžký. Obejmu vás jestli je to, to co potřebujete.
písnička


Merry Meet

17. května 2017 v 23:00 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Už nemám co víc říct.

Dáme si hravou skvělost


a taky mraky pohody v nepohodě


...
jo.

měl rozpuštěný vlasy a fénoval si je.

Wanna fuck you all the time.

17. dubna 2017 v 23:44 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Koukám na něj a nemám slov. A teď koukám, že téma týdne je "ted mám slovo já". No já ho nemám.
Ale podezřele často se nachytám s úsměvěm a nevim proč. Dokonce tak i usínám.
Nějak ta moje totožnost naskočila na zasněnou raketu a fakt na ní sedí a letí dál a dál. A já vidím jiný věci a hrozně mě to asi těší nebo co.
Ráda jezdím vlakem a na ty lidi se usmívám! Zase ten smích. Kde se ve mně vzal? Snažím se o oční kontakt. Něco co mi dřív šlo tak dobře a lidi to hnalo do úzkých. Něco co poslední roky nedělám, protože už to neumím. Bojím se jaký odraz tam najdu. Ale už ten obraz nehledám a chci...já něco vážně chci.
A taky mám hlad a dala bych si pizzu. A odjela na ostrov až mi bude 37... Zadusí mě lanem z kokosový palmy.
Taky už vím, že na Halloween bude malá dýně mrkat očima.

dejchejte jaro.

Za týden vstoupím do pozemskýho ráje

27. března 2017 v 16:38 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Vím, já vím.
Za sedm dní.


Radost, otevírám pro tebe náruč!



TŘÍNÁCT

21. března 2017 v 14:36 | Ziluze |  Hlava v hlavě
To sem si fakt vždycky chtěla uvědomit.
Že jsem byla zamilovaná. Tehdy.
Vážně jsem schopna takových citů nebo jsem zamilovaná jen do těch chvil, když si tady plavu v tom nekonečnu?
Je mi milejší si myslet, že jsem normální člověk s touhle citovou schopností. Tak. Takže vyvracím sarkasmus první věty.


GUS

16. března 2017 v 18:05 | Ziluze |  Hlava v hlavě
abych se cejtila fakt nechutně, z nebes se mi snesly smažený žampiony na který nemam chuť ani náááladu a proto je snim.
...Oukej, tak už jsem je snědla.
Zcela (jak tohle slovo mi jednou zajistilo nádherný závěr večera a krásný ráno) dekadentně /teda myslela jsem si jak úpadkově jsem při tom vypadala s tim voválenym oblečenim, nedrdolem a sedřenejma brejlema a doufala, že tu dekadenci všichni v mym mozku vidí/ jsem si v deset ráno vytáhla lehátko na slunce, demonstrativně otevřela pivo a odpálila.
Spustil se mi můj dreamový flow. A tak sem si tak čuměla do nebe a řikala si "jo, jo...jo" a tim to skončilo.
Nakoukla jsem do Remarquovy hlavy a pak jsem se projela po dráze všeho co nechci.
Aby mě praštil telefonát s tím jak bude vypadat můj zítřejší den.
Nebude. prostě to tak nebude. Dejte mi pokoj. Možná kdybych nesnědla ty žampiony.

Téma týdne je "Den, kdy zmizelo slunce."
Kdyby zmizelo slunce, dozvíme se to za osm minut. Tak dlouho trvá než jeho aktuální paprsek dopadne k nám. Takže osm minut života bez paniky navíc. To by byl den.

Panebože, ted jsem viděla na twitteru profil nějaký holky. Nejspíš milý, chytrý a hezký. A vteřinu jsem měla takovej vztek jak má v popisku, že studuje architektutu a úplně na mě prskalo to, že veří, že její život má smysl. Proč sem jí tu vteřinu tak nenáviděla? Zahořklost je fakt hodně smutná věc.
A vlastně je mi to jedno a krčim rameny. Jo, jsem zahořklá a zakomplexovaná. No a co? aspon sem tam něco reálnýho, lidskýho!, cejtim.

Můžu přiskočit do vaší rakety?


Munchkin

15. března 2017 v 12:16 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Nikdy, ale vážně nikdy si nic nepřejte. Ono se to totiž stane. Teda nevim jestli to funguje tak i v pozitivní verzi, to bych to přání pak doporučovala, ale ty vole... Kvůli jedinýmu dnu v roce, možná v životě, jsem si přala čtrnáct strašnejch dní jen aby to bylo bezchybný a na euforickým vrcholu. Sotva se tahle prosba v mý hlavě rozležela, přísahám, že do hodiny se začalo všechno ubírat naprosto šíleným směrem a mam jeden děsivej den za druhym. Až to otřásá mým cynickým nitrem. To přání ruším, ale za ty poslední dny bych si zasloužila lavinu odměn! Džííízis. Až si tohle budu číst za měsíc, dva nebo půl roku, prosim ať si řeknu že mi to bylo hvězdně vynahrazeno!
Jinak co bych tak řekla. Blíží se zkurvený léto, takže moje sranda úlevy si to naplánovaly časově tak skvěle, že zase budu používat mejkap ne jen na ksicht až bude tisíc stupňů a budu oděna letně. LETNĚ. Musí zima tak rychle utíkat a léto bejt nekonečný?
A teď jsem se pobavila nad tím, jak tady vykukuje ten můj strašně barevně veselej zápisek a úplně mě mlátí do čela. Ale stojim si za nim! A ty to víš. Jojo. Ach jojo. Ach. Tak. NO.

When tumtutmtumtum and tumtutmt weed tumtumt car tumtutum and tumtumttum star.


a du.


I'm anxious and my fears are in control now

12. března 2017 v 21:39 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Prapodivnosti tohleto.
Mlžno a pak totální blaho a pak úplný dno, následně popření a šup zase nahoru a lupneme tam extázi a vybuchneme, omdlíme.
Jak já to jen přežiju.
Zejtra bych měla něco říct, takže neřeknu a budu se tupě usmívat a každej bude zase pokračovat v dojmu, že mi neni ještě ani dvacet a jsem vlastně hrozně vystrašená. A přitom mě tlačí neúprosný čas narozeninový, který nenese už tak milé a symbolické číslo. Ale budu mít za sebou ten blahodárný zážitek, kdy se moje kamenné srdce stane oblázkem. Rozpumpovaná krev ho semele.
Mimochodem, jestli chcete výlet do prapodivna, až oprášíte nějaký starý pocity v sobě, podívejte se na Mysterious skin. Ale vážně si musíte na tu náladu počkat.

a fakt na hovno přelejzat plot do divnozahrady a tahat bestii zpátky. S divnobytostí.

I still want your cigarette

6. března 2017 v 12:44 | Ziluze |  Hlava v hlavě
Jsem se nemýlila.
Naprosto perfektní.
Pluju si na vlně blaha, protože Easy. Kristepane!!! Bych si z toho koupila růžovou mikinu s kapucou, jak rozmile se z toho cejtim. Nebo bych se válela v cukrový vatě a vyfukovala dým a hrozně se smála. A zapila to malinovkou. Hrozně sladkou.
Neskutečně krásný. A z nebe by padaly bonbony. Jo.
Nevim proč si každej myslí, že jsem nešťastná a pod pokličkou temnoty. Vždyt já se raduju každej den a mam chuť jít tančit mezi víly do lesa, nebo kde to žijou(ale musej mít na hlavě věnec z šeřiku). Já fakt nemůžu za to, že nejsou hodni toho, abych to štěstí sdílela nebo aby ho chápali. Pffffff.
Včera jsem stála ve tmě, oděna do ultra starýho županu, kterej mě doprovázel na všech těch cetách a bylo mi tak jako vždycky před tím. A taky jsem doufala, že se vytvoří nějaká podobná emoční schránka jako před jedenácti lety.
Asi se stává.



Kam dál